5 největších omylů o historických růžích

Každý, kdo pěstuje historické růže, jednou dospěje ke dni, kdy napíše tento článek... Nebo takhle. Skoro každý. Ale každého to alespoň jednou napadne...

Cardinal Richelieu

Koupila jsem si časopis. Byl pěkný, barevný a raději nejmenovaný. Na obálce byl oblouk porostlý růžemi, jistě tedy chápete, že jsem si ho nemohla nekoupit. A pak jsem ho dychtivě přinesla domů, přečetla, roztrhala a vyhodila. Naštvaně. Už jsem taková.

A já se ptám - když už vydáváte zahrádkářský časopis, který si kupují i lidé, jejichž zahrádka zahrnuje víc než dva květníky hlíny po dědovi,  proč tam píše blbiny a bludy?  Coby superhrdinka v přiléhavé kombinéze s emblémem růže na hrudi já napravím tu křivdu! (Slyšíte tu dramatickou hudbu?...)

1. Historické růže kvetou jen jednou.

Vážně? Tak tím je třeba začít. Nejprve trocha dějepisu. Za "historické" jsou považovány všechny růže uvedené na trh do roku 1867, kdy byl na trh uveden první čajohybrid La France, a tím byla odstartována éra tzv. moderních růží. To je fakt.
Do té doby se ale pěstovaly jak růže jednou kvetoucí - Galiky, Alby, Damašské růže, Stolístky,... tak růže OPAKUJÍCÍ - především Portlandky a Bourbonky. Pravda, nejsou to růže "flusající" (hahaha, trocha růžového humoru ještě nikoho nezabila. "Růže flusající" je odvozeno z anglického "blooms in flushes through the seanson" - tedy kvete ve vlnách po celou sezónu), ale remontující. To znamená, že po prvním silném kvetení zakvetou slaběji ještě jednou  v polovině léta. Takže DVAKRÁT, ne jednou. HA!

2. Historické růže jsou náchylné k nemocem

Opět si dovolím nesouhlasit. Většina historických růží, které s Levazou pěstujeme, patří k tomu nejzdravějšímu a nejodolnějšímu, co náš růžový arzenál obsahuje. Naopak, ještě do doby poměrně nedávné platilo, že čím je růže "modernější", tím náchylnější k nemocem je. Změnu přinesl až přelom 20. a 21. století, když po éře okopaných čajobhybridů nasáklých jak Spolana Neratovice, přišel návrat k přírodnímu stylu pěstování a požadavek moderních růží, které jsou zdravé a prosperující i bez toho věčného chemického kropení. Pokud dáte na stejný záhon galiku a čajovku z poloviny 20. století, že nevíte, která chytne všechny houbové choroby z okolí a ještě si 2-3 vymyslí? Bingo. Čajovka.

Jasně, samozřejmě že neplatí u všech historických heslo "radši smrt než padlí". Takové Bourbonky nebo Hybridy Perpetual už jsou náchylnější kočky, a pokud nemají dobré podmínky, odmění se rzí a černou skvrnitostí.

3. Historické růže jsou náročné na pěstování

Jak které. Zpravidla platí, že růže rostou podle podmínek, které jim vytvoříte. Některým se musí hodně podstrojovat, hopsat, hnojit, plít, mulčovat, a stejně chodíte na jaře okolo a mumláte "...já tě vykopu a vyhodim a bude pokoj, ty neroste jeden mizerná". A některé jen zahrabete do země a nemusíte hnout prstem.

Osobně zatím nemám dobré zkušenosti s Hybridy Perpetual. Já i Levaza pěstujeme Souvenir de Willim Wood a Souvenir du Dr. Jamain. Podstrojujeme, hopsáme, večerníčky povídáme, a stejně pak nespokojeně mumláme. Jsou to nerosti. Říká se, že růži lze soudit až po 3 letech na stanovišti. Wooda jsem letos po 3 letech nekvetení a držkování přesadila na lepší místo o kousek vedle, pohrozila mu vybydlením na kompost a krutým rozsekáním tupým rýčem a hups, už má poupě. Jamain 3. rok na stanovišti sice poupě nemá, ale vyhnal celkem solidní výhon, kterým jako by mi chtěl říct "Počkej děvče, ještě ti ukážu, co je ve starém dědkovi". Tak čekám...

4. Historické růže jsou "historické" proto, že občas ještě rostou někde v zámeckém parku, ale normálně už je neseženete

Tak hele, teď Levaza koupila Mme Isaac Pereire v normálním malinkém vesnickém zahradnictví a já od ní vysockovala řízek, takže mi tady nevěšte bulíky na nos... Jasně, jsou růže, které se velmi špatně shání, ale těm se říká "špeky". A než se dostanete do stádia shánění "špeků", je spousta dostupných skvělých historických růží, které koupíte opravdu leckde. Už i v Čechách a za to Bože díky! 

Když už se ale později dostanete do stádia shánění "špeků" (to není marihuanová hantýrka, i když o kytku tu jde taky...), tak to už máte diagnózu a stává se z vás "nadšenec". Vítejte,bratři a sestry! Ten zápal a pídění se a googlení a shánění a toužení a áchání a pak ten pocit, když si ji konečně nesete domů a zasadíte ji a zalijete a přisypete hnojíčkem a zastříknete Wuxálkem (jen maličko, aby se dobře chytla, než udělá pořádné vláskové kořínky) a pak ji hladíte po lístkách a trošku u toho slintáte a ona pak poprvé zakvete a vy vedle ní sedíte ještě večer pod dekou a koukáte a čicháte a nenápadně naznačujete rodině, že si dneska ustelete tady pod tím kakostem a ... - to je panečku pocit!

5. Historické růže nejsou tak krásné jako moderní růže, proto se taky přestaly pěstovat

Tak a to je právě omyl ze všech největší. Krása a schopnost vnímat ji, to není věc přirozená, ač si to většina lidí asi myslí. Lidé se učí celý život rozlišovat to, co je považováno za krásné, a co nikoli ... V Británii, která je dnes růžařskou Mekkou (ať už se vám to líbí nebo ne), David Austin křížil moderní čajohybridy s historickými růžemi, aby dostal růže, které jsou opakovaně kvetoucí a barevně obsáhlé jako moderní růže, ale krásné jako růže staré. Slyšíte dobře - krásné jako historické růže! The Royal National Rose Society musela kvůli brutálnímu odlivu členů (a peněz z jejich členských příspěvků) kompletně zrenovovat celý svůj růžový park a zastaralé čajovky nahradit moderní výsadbou především anglických růží v zapojených záhonech. Tak já vám tedy nevím... :)